Co Vás přivedlo ke vzájemné spolupráci?
PV: Známe se s Arnoštem Goldflamem od mých asi 17 let. Ale to by mne samo o sobě ke spolupráci s ním nepřivedlo. Požádala jsem ho o podporu dobrého rodičovství a náhradní rodinné péče, protože je to člověk s přirozeným citem. Vím, že má dar vidět do hloubky a nepropůjčil by se falešným a sladkým řečem. Myslím, že právě vidění pod běžný povrch “ současného světa“ nás spojuje.
AG: U mě je to podobné. Petře věřím a vím, že by nedělala činnost krycí ani zdánlivou. Když mi vyprávěla o náhradní rodinné péči, zaujalo mě to v několika směrech. My se ženou jsme měkké povahy a když vidíme ve filmu osamocené dítě, brečíme s ním. Sám mám dvě malé děti a když si představím, že by se mně nebo ženě něco stalo a ony by zůstaly bez pomoci, nedovedu si to představit… Ještě do loňska jsme bydleli v Brně, v tamním „Bronxu“, kde bydlí sociálně i jinak handicapované obyvatelstvo, nezaměstnaní, Romové, je to takové ghetto. Když jsem viděl, co se tam děje, jak děti žijí ….Dříve mě děti oslovovaly a chtěly bonbon nebo pastelku. Dnes mi nabízejí orální sex za peníze... Proto mě nabídka Natamy zaujala a jsem rád, že můžu nějak být užitečný.
Jaká je Vaše role v kampani?
AG: Snažím se být nápomocen jak nejlépe mohu. Občas mě lidi zastavují na ulici a já cítím, že ke mě mívají lidskou důvěru. Takže když se postavím za nějaký projekt, může to snad být záruka, že to není nic podezřelého.
PV: Arnošt Goldflam svoji roli nazval tak, že si přeje být „podpůrnou figurou“ Natamy a naší práce, a to je přesně to, co jsem měla na mysli, když jsme ho oslovili. Svoji moudrostí, zájmem, opravdovostí podporuje dobrou věc, která je bohužel v České republice opředena řadou mýtů. Arnošt nám pomáhá dát náhradní rodinné péči novou moderní, a přitom moudrou image.
V čem je náhradní péče přínosem?
PV: Každé dítě, to znamená lidská bytost, od narození do asi 20 – 25 let nutně ke svému zdravému vývoji potřebuje žít a vyrůstat v rodině a s rodiči. Pěstounství a adopce jsou instituce, které umožňují vyrůstat v rodině dětem, jejichž biologická rodina závažným způsobem selhala.
AG: Uvědomil jsem si, že forem pomoci opuštěným a zanedbaným dětem je víc. Když jsem se dozvěděl, kolik dětí je v ústavech, a to ještě když mají štěstí, došlo mi, že každá forma, která nenechá to dítě trpět, je dobrá. A tato forma náhradní maminky a tatínka si na nic nehraje a přesto je velkým řešením.
Dokonce jsem napsal do jedné své knihy novelu o cestě malého chlapce tam a zpátky, kde jsem vyprávěl vymyšlený příběh kluka, který zůstane opuštěný, nemá kdo by se ho ujal, a dostane se do podsvětí mezi alkoholiky a bezdomovce. V mých pohádkách Tatínek není k zahození také trochu mluvím o smyslu rodiny – nejen se poradit, třeba i poškorpit, ale mít hlavně s kým…
Vidím, že spolupráce s Natamou je inspirující i pro Vaši uměleckou práci….
AG: To se nedá takto kalkulovat. Osamocené děti je znepokojivé téma, ale nedá se to nadirigovat, že zrovna o tomhle napíšu. Když čtu v novinách o věcech, co se dějí kolem nás, v politice například, je to zmatené a chaotické. Člověk vidí, že mnozí lidé ztratili pro sociální témata citlivost. A to mě i následně v životě i v tvorbě drží na zemi – když vidíte kolem sebe to trápení, tzv. „bídu světa“ , měl by si člověk občas uvědomit jiné hodnoty než budování kariéry, hromadění moci a majetku a snahu přechytračit ostatní.
Jak vnímáte roli rodiny v dnešní společnosti?
AG: Když je člověk sám, bez dětí, je to jedno. Ale jakmile děti přijdou …Mně zemřela maminka ještě před maturitou, ale do té doby to byla absolutní jistota, bezpečí, byl jsem obklopen láskou. Nedávno děti zlobily a já si představil, co by řekla moje maminka. Nikdy mi nenadávala, vždycky měla pochopení. Ale když to dítě nemá nikoho, kdo by ho chápal, a hlavně aspoň chtěl pochopit, to je dost beznadějné. Proto každá pomoc v tomto směru je užitečná.
PV: Rodina je biologicky geneticky založený archetyp. Rodina není něco, co si lidé vymysleli a je třeba to měnit s dobou a módou. Rodina je přírodní jev, systém, který je pro lidský druh přirozeným způsobem života pro děti, mladé lidi, zralé dospělé i starší lidi. Každý má místo v archetypu rodiny a nutně ji potřebuje k životu. Vidíme v různých kulturách různé formy pro život rodiny, ale to neznamená, že rodina jako taková mění svoji podstatu.
Dá se něco dělat pro zlepšení statusu rodiny ve společnosti?
PV: Sociální inženýrství a intelektuální „tlachání“ nepomáhá. Je to obtížná otázka, protože se lidé v moderní době odklánějí od svých přirozených instinktů a intuice, která by je sama vedla. Zkušenost dětí s rozvody, nezájmem rodičů o ně samé se v jejich dospělosti projeví podobně. Je to začarovaný kruh. Myslím ale, že „maminka příroda“ má tendenci si poradit za každých okolností. Někdy je to hluboká osobní bezradnost a trápení, které člověku ukáže cestu zpátky ke zdravějšímu a lidštějšímu způsobu života. Maminka příroda nepřehlíží velké chyby, ale zase vždy ukazuje cestu - jako každý dobrý rodič.
AG: Uvědomuji si, jak důležité je snažit se pochopit jak dospělého, tak dítě, snažit se komunikovat. Možná to mě naučilo divadlo, které je také svým způsobem terapeutický proces. Je důležité nebýt předpojatý a hlavně přistupovat s láskou. A přistupovat k dětem partnersky, nebýt mentorem a přiblblým vychovatelem, který ví všechno nejlíp.
Jak vnímáte roli muže a otce v dnešní společnosti?
AG: Já nejsem typický příklad, my se doma partnersky docela domlouváme. Mám kamarády, kteří mají děti a nikdy třeba ani nepřebalovali. Když se nám, v mých 60, narodila dcerka, tak jsem s ní - aby se žena občas vyspala - vstával já. Při houpání jsem pozoroval štít protějšího domu, který měnil světlo s tím, jak se vyjasňovalo. Říkal jsem si, to nikdy neskončí, dokud budu živ, budu tady s tou postýlkou jezdit…a za pár měsíců už bylo všechno jinak, dcerka začala lézt, chodit, mluvit. A když se po mně začala ptát a zajímat se o mě, došlo mi, že se potřebujeme, že prostě potřebuje tatínka. Já jsem měl starého otce, o kterém jsem si myslel, že mi nerozumí. Proto jsem se bál, že když mám děti na stará kolena, nebudeme si rozumět, nebudu s nimi schopen komunikovat. Naštěstí se ukázalo, že jsme docela velcí kamarádi. Víte, děti jsou vděčné. Chvíli si se synem kopu balonem, a on mi říká, jak jsme si pěkně zahráli. Tatínek zkrátka není k zahození, jak jsem nazval ty svoje pohádky, i kdyby jen svou přítomností….
Co by vás pracovně teď nejvíc zahřálo, potěšilo?
PV: Mně moje práce velmi těší, baví a zajímá. Každodenní témata, osudy, trápení mých klientů a možnosti, jak jim pomoci. Objevy, učení se, sdílení. Víc si nemůžu přát.
AG: Čím větší zájem, péče a pomoc dětem, tím lépe…a aby mě moje vlastní práce těšila i nadále.
Děkuji za rozhovor.
Do rámečku s fotografií:
Petra Vrtbovská: Dětský a rodinný poradce a terapeut, rovněž se zabývá srovnávací vědou v oboru psychologie, religionistiky a mytologie. Aktivní malířka. Pochází z Prahy, studovala také v Irsku a v Spojených státech amerických.
Arnošt Goldflam: Povoláním divadelník- spisovatel, režisér a příležitostný herec. Narozen na rozhraní znamení Panny a Váhy. Pochází z Brna, žije v Praze. Je podruhé ženatý, má dvě malé děti a jednu dospělou dceru. V prvním manželství se staral ještě o dva zděděné syny, kteří už mají své rodiny.
Natama je profesionální organizace pracující na vysoké odborné úrovni a poskytující kvalitní nadstavbu nad běžný státní systém. Misí Natamy je umožnit dětem, aby vyrůstaly v bezpečném rodinném prostředí, podporovat jejich zájmy v obtížné rodinné situaci a pomáhat dětem ohroženým nebo trpícím vývojovým traumatem, aby rozvíjely své možnosti a žily plnohodnotným životem. Institut nejen hledá a připravuje dobré pěstounské rodiče, ale poskytuje jim i vysoce specializované poradenství a terapii pro péči o děti v osvojení a pěstounské péči s poruchami vztahů a chování. V Natamě pracují kvalifikovaní pedagogové, psychologové, poradci a terapeuti. Její služby a péče pro děti a rodiny jsou pro klienty bezplatné.
