Nádherné je objevovat s dětmi to dobré v nich

Paní Margita Šantavá založila před 6 lety občanské sdružení Centrum pro rodinu Terezín, které v Poradně pro náhradní rodinnou péči v Litoměřicích otevírá dveře i srdce rodinám, které se pro náhradní rodinnou péči rozhodly. Ve 2. kole grantového programu Pro rodinu podpořil Nadační fond Albert jejich projekt „Podpora vzdělávání rodin s dětmi v náhradní rodinné péči“ částkou 200 tisíc korun. S usměvavou a laskavou paní Margitou jsme si krásně povídali o dětech i o životě. O svoje pocity a postřehy se s námi podělila i patronka sdružení, režisérka Alice Nellis.

Margita Šantavá

Paní Šantavá, Vás přivedla k myšlence zřízení poradny vlastní životní zkušenost…..
Ano, vychovávám celkem čtyři osvojené děti. Nejstarší Nikolce je 19 let, Adamovi 18, Natálce 15 a nejmladšímu Danielovi 12 let. Všechny jsme si s manželem přivezli domů jako několikaměsíční miminka.

Jak jste k rozhodnutí osvojit si dítě došli?
My jsme vždycky chtěli velkou rodinu, bohužel nám nebylo přáno stát se biologickými rodiči. Umělé oplodnění jsme nevnímali jako přirozené řešení, proto jsme začali uvažovat o alternativách. Po 5 letech čekání na otěhotnění jsme se prostřednictvím laskavého pana faráře seznámili s manželským párem s adoptivní dcerou a rozhodli se podat žádost o osvojení také. To bylo po proplakaných letech úlevné, najednou náš život získal nový směr. Po několika měsících jsem si jela pro šestitýdenní dceru. Doslova přes víkend mi kamarádky darovaly vše potřebné, od postýlky přes oblečky a kočárek. Dnes vím, že moje životní cesta je o přijetí nechtěných dětí. Zpětně vnímám naše rozhodnutí osudově a velmi pozitivně – velmi mě to změnilo. V tom nejlepším slova smyslu.

Jaký to byl pocit, když jste se o holčičce poprvé dozvěděla?
V den, kdy mi volali, že pro nás mají miminko, jsem zažila neuvěřitelnou euforii, nic takového jsem předtím ani potom již necítila. Nechodila jsem, ale vznášela se nad zemí samou radostí. Najednou jsem byla matkou a okamžitě jsem vklouzla do role. Když jsem ji poprvé uviděla, věděla jsem, že jsem ji celou dobu nosila v srdci. Bylo to ještě hezčí, než jsem si dokázala představit.

Kdy jste se rozhodli dát domov i dalším dětem?
Už při „vyběhávání“ první žádosti jsem nás zapsala jako zájemce o další dítě. Nečekala jsem, že to půjde tak rychle a když byl malé rok, jeli jsme si do kojeneckého ústavu pro syna. Najednou z nás byla šťastná rodina se dvěma malými dětmi. Po 3 letech jsme se rozhodli dát domov dalšímu dítěti a do roka opět cestovali pro miminko. To rozhodnutí už bylo méně sobecké než předtím, mysleli jsem více na opuštěné dítě než na sebe. Natálka byla takové smutné děťátko. Když jí byl rok a půl, poprvé se usmála. Ne na svět, ale na mě To byla ta největší odměna za moji trpělivost. Z larvičky se vyklubal nádherný motýl. Za další čtyři roky jsme si domů přivezli syna Daniela, krásné čtyřměsíční miminko.

Všichni

Vědí vaše děti, že nejste jejich biologičtí rodiče?
Ano, samozřejmě. Dětem se nesmí lhát, a v této otázce už vůbec ne. Odmalička jsme jim vhodnou formou pravdu sdělovali. Dokonce slavíme místo svátků den, kdy jsme si děti přivezli domů, říkáme tomu „přivezeniny“. Zatím po svých biologických rodičích nepátrají, my jsme pro ně máma s tátou. Až to přijde, v žádném případě jim bránit nebudeme.

Jak jste cítila situace, když zlobily nebo nešlo vše hladce podle vašich představ?
Nikdy jsem nepocítila, že to nejsou „moje“ děti. Starost, problémy a radosti vnímám jako nedílnou součást života, i to jsou součásti rodičovství. Věřím, že to dobré, co v dětech zasejete, jednou vyplave na povrch. Jsem životní optimista. Je nádherné objevovat s děti to dobré v nich.

Narážela jste někdy na negativní reakce okolí?
Víte, já jsem byla vždycky hrdá na to, že mám osvojené děti. A tu hrdost jsem předávala i jim. Byli jsme pyšní na to, že jsme dokázali vytvořit šťastnou rodinu. Jednou se ve třídě objevily mezi dětmi nějaké zlomyslné náznaky. Požádala jsem paní učitelku ve škole, jestli by mohla dětem vysvětlit, že děti přichází do rodiny dvěma způsoby. A ty naše že měly štěstí, že se narodily a my jim dali rodinu. Ona jim to nádherně podala a vyčistil se vzduch.

Jaký vliv má osvojení dítěte na partnerský vztah?
Je to velká zkouška. Já si při přípravách vážím všech žadatelů, když tam sedí společně muž i žena. Je to známka stabilního a zdravého vztahu. My jsme si manželem byli vzájemnou oporou, děti daly našemu životu další rozměr.

Hovoříte o přípravách. V čem jsou důležité?
Dobrá příprava na rodičovství je základ. My jsme také byli s našimi zkušenostmi součástí lektorského týmu při přípravách žadatelů. Je důležité seznámit se otevřeně se všemi stránkami náhradní rodinné péče. Proto vnímám přípravu rodičů jako součást procesu. Vím, jaké problémy může dětské psychice způsobit, když rodiče po několika týdnech zjistí, že svou roli nezvládají a vrátí dítě zpět do ústavu.

Společná fotografie

Jiný typ rodičovství zřejmě přináší jiný typ problémů….
Určitě. Mohou to být třeba již zmíněné otázky na jejich původ a mnoho dalších. Já jsem se mnohokrát neměla také kde poradit. I proto jsem se rozhodla založit poradnu.

Prozraďte mi více o vaší činnosti.
Naše poradna nabízí podpůrné programy pro náhradní rodiny, žadatele i ty, kteří již osvojené děti vychovávají. Naprosto klíčové je poskytování informací a vzdělávání. Náš program je zaměřen na vzdělávání dětí v náhradní rodinné péči i náhradních rodičů. Zahrnuje semináře pro rodiče, volnočasový program pro děti, odborné poradenství, osvětu mezi zájemci o náhradní rodinnou péči i doučování dětí studenty středních škol. Poskytujeme i asistenci při vyučování pro děti, které by jinak musely přestoupit do školy zvláštní. Oblíbená je i služba navštěvování našich terapeutů přímo v rodinách, což rodiče velmi vítají nejen z časových důvodů. Jsme nezisková organizace, proto si velmi vážíme spolupráce s Nadačním fondem Albert, díky které můžeme náš program realizovat.

Patronkou Poradny pro náhradní rodinnou péči v Litoměřicích je úspěšná režisérka Alice Nellis.

S osvojením dětí máte osobní zkušenost. Jaká byla vaše cesta k úplné rodině?
Nemyslím si, že jediný úplný tvar rodiny je ten s dětmi. Některé rodiny fungují jako bezdětné a jsou krásné, plně funkční a také mohou naplnit svůj účel. Já i můj muž jsme děti chtěli a ještě před tím, než bychom se pokoušeli o biologické potomky, jsme si řekli, že bychom alespoň jedno určitě chtěli adoptovat. Takže místo toho, abychom se příliš trápili nějakými marnými pokusy, když těhotenství ihned nepřišlo, adoptovali jsme několikaměsíční holčičku.

Adopce naší dcery proběhla zcela standardním pokusem - poté, co nás přešla prvotní iluze, že je to nějaký jednoduchý proces, jsme odevzdali všechny potřebné materiály, prošli přípravou a školením, které nás nakonec až překvapivě bavilo, absolvovali jsem návštěvy a pohovory s psychology a lékaři a pak čekali. A dočkali se.

Po třech letech přibyl k holčičce ještě několikaměsíční bratříček, kterého jsme adoptovali z Afriky. A to, jak se naše rodina bude vyvíjet dál, prostě uvidíme.

V čem Vás mateřství obohatilo?
Každá odpověď na tuto otázku je svým způsobem zavádějící a nedostačující. Život bez dětí si vlastně už asi nedokážu přestavit. A hlavně nechci. Děti samozřejmě změnily můj praktický život, ale snad ještě víc to, jak vše, co se v něm děje, vnímám. Změnily se priority. Změnily se i ambice. A i když spousta věcí je prakticky složitější, některé - a do určité míry důležitější věci - se zjednodušily. Člověk se přestal tolik zaobírat sám sebou, řešit věci, na kterých nic nezmění. Důvod každé ráno vstát a začít fungovat je ve chvílích, které třeba nejsou nejlehčí, zcela jasný.

Vy se problémem rodičovství zabýváte i ve svých filmech, vzpomeňme například Váš film Mamas & Papas.
Vnímáte to jako formu terapie?

Terapie bych tomu asi neříkala, protože příběhy, kterými se zabývám, nejsou v době, kdy o nich píšu nebo točím, fakticky příliš podobné těm, kterém prožívám. Například Mamas a Papas už jsem točila jako spokojená dvojnásobná maminka, takže ani jeden z příběhů nijak nereflektoval moji danou situaci, kterou bych si psaním nějak chtěla řešit nebo ji ventilovat. Píšu o věcech, které alespoň do nějaké míry znám, protože mi to připadá přirozené. Ale mnoho autobiografického v tom nenajdete. Spíš tím, že se pohybuji v nějakém prostředí, tak se dostanu k novým lidem a novým příběhům.

Jak by se podle Vás mělo o náhradní rodinné péči informovat?
Pravdivě, otevřeně, ale zároveň bez přehnaných emocí a generalizování. Na veřejnost se obvykle dostávají pouze případy, které se nějakým způsobem vymykají běžné praxi, takže pak vzniká dojem, že náhradní rodičovství je cosi mezi charitou a šílenstvím. Přitom je to prostě jen jiný způsob vytvoření rodiny, který má na jednu stranu svá specifika, ale na druhou stranu je to něco, co je pak v každém jednotlivém případě individuální a jedinečné. Stejně jako biologické rodičovství.



Další články v této sekci +