Odchod z dětského domova není lehký Katce a Verče to vyšlo

Příběh pomoci: Život nanečisto Katka a Verča se poznaly v deseti letech v dětském domově a od té doby je nikdo a nic nerozdělilo. I díky programu Život nanečisto, který podporuje náš Nadační fond Albert, se jim zatím start do samostatného života vydařil. Bohužel jsou v české společnosti spíše výjimkou.

Katka a Verča

Dětství Katky Rejlové a Veroniky Sochorové nebylo příliš šťastné. Rodiny se o ně nedokázaly postarat, a tak obě skončily v dětském domově v České Kamenici. Na svůj osud však nežehrají a možnost vyrůstat v „ústavu“ dokonce berou jako životní výhru. V původních rodinách by totiž takové podmínky jako v domově neměly.

Odpovědnost každý neunese

Až do 15 let žily v hlavní budově společně s ostatními dětmi, s nástupem na střední školu ale dostaly jedinečnou příležitost vyzkoušet si, jak to chodí ve „skutečném“ životě. Přestěhovaly se do tzv. cvičného bytu, kde se musely o všechno postarat samy – nakoupit si, uvařit si nebo vyprat. „Třeba s praním jsme vůbec neměly zkušenosti, protože v domově děti pračku z bezpečnostních důvodů obsluhovat nesměly,“ popisuje Katka.

Složité také bylo naučit se hospodařit s penězi. Každý týden dívky dostaly peníze na jídlo, oblečení, kadeřníka apod. a s těmi musely vyjít. Pokud by na začátku týdne všechno utratily, musely by se na jeho konci hodně uskromnit, protože další peníze k dispozici nebyly. „Zavedly jsme si proto velmi pečlivý systém, do něhož si všechny výdaje zapisujeme a ukládáme si tam paragony. Protože se nám osvědčil, využíváme ho dodnes,“ vysvětluje Verča. Vést domácnost a hospodařit se tak dívky vlastně naučily dříve a asi i lépe než děti vyrůstající v rodinách, kterým rodiče leccos prominou.

Podmínkou samostatného bydlení byly dobré studijní výsledky, schopnost zvládnout domácnost i včasné příchody domů. I když se tato pravidla zdají jednoduchá, mnoho dětí je nezvládá a musí se vrátit zpět „na barák“. Verča a Katka ve cvičném bytě vydržely do 21 let, pak nastal čas přepustit ho dalším dětem.

Tvrdá realita

Ještě před odchodem z domova dostaly možnost absolvovat program Život nanečisto, kde se je lektoři snažili připravit na úskalí, která je v životě čekají. „Třeba jsme se učili číst pracovní smlouvy. Dostali jsme návrh smlouvy a museli jsme v něm najít chybu. Kdo ji neodhalil, získal do další hry méně peněz, aby si uvědomil důsledek takového kroku,“ vzpomíná Katka.

I přesto dívky při hledání prvního bydlení narazily. Smlouva se zdála být v pořádku, „majitel“ nemovitost ale ve skutečnosti nevlastnil, a tak si Verča s Katkou musely najít ve velmi krátké době náhradní bydlení. „To je velká nevýhoda dětí z dětských domovů – v případě problémů se nemají kam vrátit,“ stěžují si holky. Proto také velké množství dětí končí po prvním neúspěchu na ulici...

Když se sny plní

Větší štěstí měly při hledání práce. Když se v jednom rozhovoru zmínily, že jejich snem je otevřít si kavárnu, ozvala se jim paní, která kavárnu zrovna rozjížděla a nabídla jim práci. „Ukázalo se, že naše představy o tom, co to znamená provozovat kavárnu, jsou velice zkreslené. Vůbec jsme netušily, kolik práce a papírování to obnáší,“ shodují se.

V kavárně strávily krásné tři roky a nyní podle nich nastal čas posunout se dál. Proto na podzim vyrážejí, opět společně, do Kanady, kde chtějí zkusit pracovat a studovat. „Na cestu se velmi těšíme, ale zároveň se trochu bojíme, abychom nějakou práci sehnaly. Pokud to nevyjde, zkusíme vycestovat třeba někam jinam. Na životě jsme se naučily brát vždy to pozitivní,“ uzavírají dívky. My jim budeme přát, aby jim jejich plány vyšly!

Rozhovor

Co nyní vnímáte jako svůj domov?

Verča: Byt, kde jsme nyní v podnájmu. Cítím se tam bezpečně, mám tam svoje věci.

Katka: Když řeknu, že jedu domů, myslím náš společný byt. Až odjedeme do Kanady, tak ale vlastně žádný domov mít nebudeme, protože podnájem pustíme a nábytek rozprodáme. Až se vrátíme, budeme si muset vytvořit nový domov.

Tvoří pro vás domov místo, nebo lidé?

Verča: Pro mě to je místo, kde mám své soukromí. Když u mě v pokoji nějakou dobu pobývala sestra, tak jsem se tam už jako doma necítila, protože jsem o své soukromí přišla.

Katka: Můj domov tvoří můj přítel a Verča. Zatím si neumím představit, že Verča jednou z mého života zmizí. I když samozřejmě vím, že k tomu někdy dojde, a postupně se na to připravuju. Ideální by bylo mít jednou dvojdomek a být si stále nablízku.

Jaký máte životní sen?

Verča: Mít spokojenou rodinu a kolem sebe lidi, kteří mi jsou blízcí. Jednou bych si ráda otevřela kavárnu a podívala se do ciziny. Věřím, že postupně se mi to splní.

Katka: Toužím se podívat do Austrálie a poznat Evropu. Pak bych chtěla založit rodinu a určitě chci mít svatbu. Práci bych chtěla takovou, aby mi přinášela pravidelný příjem a abych se do ní těšila.



Další články v této sekci +