„Je dobré nepřehlédnout příležitosti, které život nabízí“

Zakladatel občanského sdružení Múzy dětem a jeho principál Karel Navrátil je „srdcař“ a za dětmi do dětských domovů s ním jezdí na hravé dílny také samí umělci – sympaťáci. Ljuba Krbová, Míša Maurerová, Ivan Trojan a mnoho dalších. Jeho projekt Život nanečisto, který pomáhá připravit děti z ústavů na samostatný život, byl první svého druhu u nás. Stejnou problematiku podporuje i Nadační fond Albert, proto jej podpořil v rámci grantového programu S Bertíkem za dětským úsměvem.

Jak vznikly Múzy dětem?
Múzy dětem vznikly na jaře 2003 jako reakce na „zkušenosti“ nás zakladatelů, tedy Ing. Petra Vopelky a mne. Od té doby jsme urazili velký kus cesty od prvotní snahy prosvětlit šedivé „děcáky“ až k systematické snaze pomoci dětem absolvovat bez úrazu přechod z ústavní péče do samostatného života a navíc pomáhat i vychovatelům s jejich nelehkou prací. Co mne a hvězd se týče, jsem Blíženec s ascendentem ve Lvu. Má původní rodina bylo komplikovaná (to byl možná i impuls k založení Múz), stejně jako ty vlastní. Zbyli mi z nich dcera a dva skorosynové…a k tomu několik neteří a synovců s nimiž mám nadstandardní vztahy. No a k tomu je třeba připočíst ještě rodiny hudební a múzí.

Máte svoji Múzu? A k čemu jsou múzy dobré?
Ve smyslu inspirativní a inspirující partnerky stálou múzu nemám, ale občas mne nějaká ta múza políbí a vznikne projekt, písnička, nápad hodný realizace. Bez múz by byl život šedivý a nudný. Ve všem, co ho dělá barevným mají prsty, nebo chcete-li rty, múzy. A naštěstí pro nás „múzáky“ za mnoho toho barevného mohou, aspoň v děcákách i Múzy Dětem.

Co Vás přivedlo do neziskového sektoru?
K fungování v neziskovce mne přivedla kombinace šťastných náhod, dispozic… a znechucení praktickou žurnalistikou. Neziskový sektor vnímám jako prostor, kde se pohybuje mnohem větší počet nelhostejných a obětavých lidí než jinde, ovšem jeho prostředí nutí i tyto lidi bojovat o prostředky na naplňování projektů, které také ne vždy jsou důkladně promyšlené. Procento dobrých úmyslů vedoucích do pekel se sice zmenšuje, ale stále je velké.

Proč jste se rozhodl angažovat právě v pomoci dětem?
Jedním z důvodů bylo asi mé vlastní dětství. Proti dětem z děcáků idylické – s vlastními rodiči, ale pro mne v mnohém frustrující. Druhým důvodem bylo to, že jsem díky různým okolnostem někdejší prostředí dětských domovů poznal a chtěl tu šeď trochu ozvláštnit a prosvětlit. To se později vyvinulo v podstatně hlubší snahu dětem pomoci.

Změnily se nějak děti v dětských domovech od roku 2003?
Děti se změnily úměrně k změněným poměrům v samotných dětských domovech.  Ty prodělaly za 8 let našeho fungování velkou kultivační proměnu a změna prostředí se samozřejmě podepsala pozitivně i dětech. Simulované „rodinky“ zvýšily jejich sociální inteligenci a empatii, ale ve skutečný domov dětské domovy samozřejmě neproměnily. Pravda ale je, že se výrazně zvýšila kvalita vychovatelů, je tu mnohem víc lidí se specializovaným vzděláním a kombinací lidského a profesionálního přístupu.

Jakou zpětnou vazbu máte na návštěvy Múz v dětských domovech?
Nejhezčí zpětnou vazbou jsou nadšené tváře a rozzářené oči, stejně jako ohlasy vychovatelů a ředitelů, jichž si vážíme a jejich vděku ještě víc. Ještě hodnotnější jsou ovšem úspěchy dětí v samostatném životě, na nichž mělo  občas podíl i to, že absolvovaly Život Nanečisto. Nezanedbatelné je také to, že se vlivem našeho působení dívá řada lidí na děti z dětských domovů i domovy samotné jinak... bez předsudků a předpojatosti.

Jeden z vašich projektů je Život nanečisto. Jak vnímáte důležitost pomoci v této oblasti? Jaké bylo Vaše osamostatnění se a cesta k dospělosti?
Pomoc dětem z „děcáků“ postavit se na vlastní nohy je sebezáchovnou povinností nás všech. Pokud bychom jim nepomáhali, bude se naše společnost rychleji kriminalizovat a bude  mnohem méně bezpečná. A samozřejmě si také děti naši pomoc zaslouží, protože se do své více než nezáviděníhodné situace nedostaly vlastní vinou a vlastními silami se z ní nedostanou.

Pokud jde o mé osamostatňování, neobešlo se bez opakovaných natlučených nosů a kolen při snaze vymanit se z vlivu rodiny. Ale já jsem na rozdíl od dětí z děcáků měl v otci a matce živé pozitivní vzory a uměl se tedy po pádech zvednout. To děti v ústavní péči většinou neumí…a proto jim pomáháme a chceme pomáhat dále.

Co byste do života poradil dětem opouštějícím dětské domovy? A jakou nejlepší radu jste kdy dostal Vy?
Zhluboka dýchat a počítat do deseti. To je odpověď na obě otázky. Děti, na které čeká „konečně svoboda“ se často rozhodují zbrkle a velice často na to hodně doplácí. Ani já jsem samozřejmě vždycky nepočítal do deseti, když to bylo potřeba. Jen ty následky nebyly tak fatální, jako to bývá u dětí při odchodech z dětských domovů.

Jak vidíte sociální politiku v ČR a co byste – mít tu moc -změnil?
Vidím jak chudne a hlavně i v ní vidím rozhodnutí bez rozmyslu, která mohou mít fatální důsledky pro celý systém, takže i pro všechny děti, o které tento systém má co nejlépe pečovat. Když se po letech konečně podařilo dětské domovy kultivovat a tento proces úspěšně pokračuje, ministerstva plánují domovy rušit a násilím děti přesunout do péče nepřipravených a dostatečně nevyškolených, v horším případě i nedobrovolných pěstounů. To je vize katastrofická a doufám, že k ní nedojde.

Jak vnímáte poslání rodiny? A roli muže v rodině a při výchově dětí?
Rodina je tak posvátná instituce, že o její roli neumím žertovat. Bohužel stejně jako celá naše civilizace trpí i
rodina spoustou chorob a těch funkčních rodin aby člověk pohledal. Role muže a mužského vzoru je v rodině nezastupitelná a to samozřejmě i při výchově dětí. Současná feminizace je důsledkem toho, že muži po desetiletí většinou na výchovu dětí rezignovali, ať z lenosti, nebo z jiných důvodů, takže děti vyrůstají bez dostatečných mužských vzorů…a kyselé ovoce tohoto stavu sklízíme v nejrůznějších patologiích dorůstajících generací.

Kdy jste byl v životě nejšťastnější?
Jeden moment štěstí nepojmenuji. Byl jsem šťastný vlastně mnohokrát. Když se narodila dcera, když dopadla dobře operace matky, když se nám podařila deska, nebo nějaký koncert, když se Múzám daří a děti na to reagují…vlastně skoro při každém návratu z dětského domova.

Jaké máte plány do budoucna?
Hrát pro ostatní, dávat a přijímat radost a hrát si co nejdéle…

Karel Navrátil je sám několika „múzami“ políben. V rozhovoru nezapře bývalého novináře, jeho arénou byl rozhlas. Po sametové revoluci působil v rádiích Country a Kobra (dnes Classic), jednu stanici s názvem Echo dokonce sám založil a za svůj rozhlasový pořad byl oceněn cenou Prix Bohemia. Novinařinu, tu rozhlasovou, také vyučoval na VOŠ Škvoreckého. Dle vlastních slov také „strkal nos“ do muziky, divadla, psaní i čtení...

 

Ljoba Krbová

O projektech Múzy dětem jsem si povídala i s herečkou Ljubou Krbovou. Ač unavená po celodenním natáčení, byla milá, vstřícná, a krásně oduševnělá.

Proč jste se rozhodla podpořit Múzy dětem?
Protože toto sdružení zakládali moji přátelé, kterým jsem důvěřovala. A také protože si myslím, že je v dětských domovech velký počet dětí a že jejich život v těchto zařízeních je sice hmotně zajištěný, ale i tak si myslím hodně prázdný. A způsob komunikace, který zvolily Múzy dětem, se mi zdá býti šťastným.

Jakou z „múz“ byste byla ráda políbena?
Já jsem ráda, že ke mně příroda byla štědrá tak, jak byla…. ale kdybych si mohla přát víc, tak talent výtvarný. Ale myslím si, že opravdové umění je vytěžit nejvíc z talentů nadělených do vínku a ty náležitě uplatnit a nepošilhávat po dalších.

V seriálu Ulice se Anička, kterou hrajete, setkává s problematikou náhradního rodičovství. Ovlivnil tato zkušenost  a Vaše angažmá v Múzách dětem nějak Váš pohled na náhradní rodičovství?
Díky Múzám jsem přišla s touto problematikou do styku již dříve a vždy mě hodně zajímala. A vzhledem k nadstandardním vztahům se scénáristy Ulice máme možnost o příbězích hovořit a oni jsou otevřeni veškerým připomínkám i nápadům. To je pro mě jako herečku příjemné.

Pro děti z dětských domovů je nejsložitější přechod z ústavní výchovy do samostatného života. Velkou roli při osamostatňování se hrají i vychovatelé, kteří mohou dát do života vzory, které dospívajícím dětem bez funkčního rodinného zázemí tolik chybí. Naštěstí se situace v tomto ohledu každým rokem zlepšuje i díky podobným projektům jako je Život nanečisto.

Pomáháte dětem, které vyrůstají v nelehkém prostředí. Co se jim snažíte ze sebe předat?
Dávám jim především svůj čas. To je to nejvzácnější, co dětem můžete dát, ať  už jde o dítě vlastní nebo to, se kterým se vidíte občas. A časem myslím i veškerou energii, kterou v sobě v tu chvíli máte. A snažit se u dětí v dětském domově o určitou empatii, protože způsob komunikace i program si volí dítě samo. Každé dítě je individualita a má právo zvolit si nejen svůj způsob komunikace s vámi, ale i náplň, jak spolu společný čas strávíte.

Kdybyste pro ně mohla jednou otočit kouzelným prstenem – co byste jim vykouzlila?
Mámu a tátu.

A co byste vykouzlila pro sebe?
Já mám to štěstí, že  mám rodinu, tak jsem ráda, že je můj život takový jaký je.

Vychovala jste dnes již dospělou dceru. Máte nějakou „dobrou radu“ rodičům k výchově dětí?
Osvědčilo se mi právě investice času, protože veškerý čas, který do svého dítěte investujete, se vám mnohanásobně vrátí. To platí v dobrém i ve špatném.

O čem sní Ljuba Krbová?
Žije přítomností….

Herečka Ljuba Krbová je vdaná za publicistu Ondřeje Neffa, má dospělou dceru. Natočila desítky filmů a seriálů, v poslední době byla k vidění v seriálech Ulice, Náměstíčko, Místo v životě nebo Bazén. Ljuba Krbová je narozená ve znamení Raka. Jejím životním mottem je dávná moudrost: „Hledáš- li pomocnou ruku, spolehlivě ji najdeš na konci své paže.“

Autor: Eva Nepokojová



Další články v této sekci +