Je v České republice rodina málo „posvátná“?

Nadační fond Albert podpouje již 2. rokem projekt o.p.s. Spolu dětem Postav se na vlastní nohy. Naďa Dittmannová, ředitelka společnosti Spolu dětem, ví, jak umí život zamíchat kartami pěkně v jeden okamžik. Společnost Spolu dětem se „rodila“ několik dní po porodu její dcery Sofie. Rodačka ze Šluknovského výběžku narozená ve znamení Střelce, v čínské astrologii pod vlivem Draka a Ohně, tu výzvu nemohla nezvládnout. Určitě to bylo i s klidným nadhledem, laskavě a s inteligentním úsměvem. Přesně tak působí Naďa Dittmannová i při prvním setkání…

Naďa Dittmannová

Jaká byla Vaše cesta do neziskové sféry?

Po ukončení studií na Vyšší odborné škole v Českých Budějovicích jsem pracovala v daňové kanceláři, jejíž šéf byl jedním ze zakladatelů a předsedou správní rady Nadace Terezy Maxové. Začala jsem tam pomáhat jako dobrovolník a v roce 2000 částečně i pracovat. Mé zapojení se postupně prohlubovalo a v roce 2006, po založení Obecně prospěšné společnosti při Nadaci Terezy Maxové, jsem se stala její ředitelkou.

Jak se změnila nezisková sféra za těch deset let?

Dříve se práce v neziskovkách dělala spíše srdcem a učili jsme se z vlastních chyb, dnes se vše v mnoha směrech zprofesionalizovalo. Je vidět, jak se lidé, kteří v neziskovém sektoru pracují, neustále vzdělávají a posouvají dopředu. Je příjemné to sledovat.

Pozitivní změny vnímám i v oblasti firemního fundraisingu.

Spolupracují komerční subjekty s neziskovými lépe než dřív?

V poslední době se i u firem na českém trhu rozvíjí strategické a smysluplné CSR (pozn. corporate social responsibility, sociální odpovědnost firem). Management i samotní zaměstnanci se více zajímají o to, kde a jak svými prostředky pomáhají, a méně tlačí na prvoplánové zviditelnění. Panuje zde partnerský vztah a otevřená komunikace.

Určitě je zde prostor pro další rozvoj vzájemné spolupráce.

Co Vás na neziskové sféře stále „baví“ a co ne?

Stále mě baví lidé, kteří v ní pracují. Kreativní, vzdělaní, schopní. Co mě trošku trápí, je punc nestability menších neziskových organizací, které musí více dokazovat svoji kvalitu než ty velké s mediálně známou osobností ve svém vedení. Všichni chtějí být spojováni se „slavnou“ neziskovkou zvučného jména. Lidsky to samozřejmě chápu, ale je to velmi zúžený pohled na věc. Práci nám také neulehčuje státní správa, která finance rozděluje vždy na jeden rok a nikdy není jisté, zda a kolik peněz uvolní napřesrok. To nám brání ve strategickém plánováním a nutí uvažovat krátkodobě. Cítím také konkurenci mezi jednotlivými neziskovými organizacemi – všichni si koneckonců saháme do jednoho balíčku peněz. Snažíme se s ostatními neziskovými organizacemi z naší oblasti propojovat a komunikovat, abychom se nedublovali a pokryli potřebné oblasti pomoci.

Jaké vlastnosti jsou pro člověka působícího v této oblasti nejdůležitější?

Lidé nejsou jiní než jinde, základ je stejný. Vzhledem k většinou omezeným finančním prostředkům musí být zaměstnanci v neziskovkách snad o něco více „multifunkční“, aby uměli zvládat více pracovních rolí, a zároveň flexibilní, protože se projekty nezřídka realizují večer nebo o víkendu. Osobně za základ úspěchu považuji týmovou spolupráci. Zároveň je třeba, aby tito zaměstnanci byli odborníky na danou oblast, a přitom je bohužel nemůžeme zaplatit stejně jako komerční sféra. Pro dlouhodobější stabilitu zaměstnanců je tedy důležité osobní zapálení pro věc a motivace, proč se rozhodli v neziskové sféře pohybovat. Ideální je i předchozí zkušenost ze ziskového sektoru, která umožňuje lépe pochopit i druhou stranu mince.

Velmi pečlivě sledujete problematiku dětí v ústavní výchově. Jaké závěry se dají vyčíst z průzkumů a statistik?

Informace čerpáme především ze statistik Ministerstva práce a sociálních věcí a ze zpětné vazby z dětských domovů a podporovaných institucí. Jsou to takové tři klíčové závěry. Za prvé – Česká republika je první v počtu dětí umístěných v ústavní péči v Evropě. Za druhé – děti v ústavní výchově dosahují nižší úrovně vzdělání. Za třetí – nejtěžší pro mladé lidi v ústavní péči je období jejich osamostatnění při odchodu z ústavní péče.

To je alarmující. Co stojí podle Vás za tímto nechtěným prvenstvím?

Především je to věc systému. Tato problematika spadá pod pět ministerstev. Tím se komplexní řešení problematiky péče o ohrožené dítě poněkud komplikuje. Legislativa už se naštěstí mění, ale pokulhává změna praxe. Například neexistuje metodika pro sociální pracovnice OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí), jak pracovat s rodinou ohroženého dítěte. A také nás dohání historie, vše nám trvá déle než jiným zemím. Odebrání dítěte do ústavu by mělo být až posledním řešením, nikoli jedním z prvních. V případě, že jsou všechny možnosti vyčerpány a dítě se v ústavu ocitne, mělo by být snáze umístěno do náhradní rodinné péče, alespoň na čas. A mezitím pomoci rodině, aby své problémy vyřešila. O to se už stát nyní snaží, teď je nutné převést myšlenky na papíře do praxe.

Jaké jsou další závěry ze statistik?

Děti s ústavní minulostí dosahují nízké úrovně vzdělání (např. předčasně ukončí své studium) a neméně podstatná je i problematika osamostatňování se těchto dětí po opuštění ústavu. Na nízké vzdělání má vliv několik faktorů, např. malá motivace se vzdělávat, psychické trauma z dětství, se kterým se nemohou vyrovnat. Spolu dětem se snaží tyto nedostatky kompenzovat projektem Dejme šanci dětem – www.sance.cz, kdy dárce přispívá na vzdělání nebo rozvoj talentu konkrétnímu dítěti. Prostřednictvím webových stránek projektu má kdokoli možnost podpořit jakoukoliv částkou jednotlivé děti a zaplatit jim např. rekvalifikační kurz, řidičský průkaz, specializovaný odborný kurz nebo profesionální pomůcky potřebné k jejich vyučení. Pro usnadnění osamostatnění mladých lidí realizujeme projekt Postav se na vlastní nohy.

Má podle Vás politika pomoci dětem bez rodiny nějaké smysluplné řešení?

Jak bylo řečeno, uvést psané do praxe. Důležité je i podpořit příslušné úředníky, především rozšířit jejich řady (dlouhodobě je podhodnocen počet sociálních pracovnic). Poskytnout jim metodiku, rady z praxe. Informovat o problematice nejen laickou ale i odbornou veřejnost. Především zvyšovat informovanost soudců a policistů, kteří také o osudech dětí rozhodují.

Jak lze děti vyrůstající v ústavech lépe zapojit do běžného života a „normální“ společnosti?

Těmto dětem chybí postupné osamostatňování se z prostředí, kde vyrůstaly. I dítě z fungující rodiny za sebou dveře nezavírá navždy, vrací se na víkendy a mnohdy mají i dospělé děti u rodičů stále svůj pokojíček, kam se mohou kdykoliv vrátit. Děti z dětského domova tuto možnost nemají. Potřebují také zázemí, někoho, kdo by je vyslechl, poradil. Chybí jim také vzory chování v běžných životních situacích. Životní zkušenost, která se v normální rodině samozřejmě předává rodiči dětem. Děti z dětského domova také nemají zdravé sebevědomí - často se například bojí zeptat na banální záležitost na úřadě. Navíc bojují s negativním a předpojatým hodnocením okolí. Je třeba si uvědomit, že dítě, které prošlo ústavní výchovou, není automaticky ohrožením pro společnost. Na druhou stranu musí i děti z dětských domovů pochopit, že za svůj život musí převzít zodpovědnost a na svých záležitostech se také podílet.

Co je nejefektivnější pomocí dětem vyrůstajícím mimo rodinu?

Prevence, pomoc rodině, aby se dítě do ústavu vůbec nedostalo. Aby rodiny lépe fungovaly. U nás je rodina ve srovnání s některými zahraničními státy méně „posvátná“. Šanci vidím v osvětě společnosti i lidí obecně.

Vzdělávání personálu dětských domovů je neméně důležité jako vzdělávání dětí – jak byste charakterizovala přístup personálu ke vzdělávání v oboru?

Ti mají o vzdělávání velký zájem. Vychovatelé jezdí s dětmi na naše projekty a sami se ptají po materiálech, radách, metodikách.

Několik let jste úzce spolupracovala s Terezou Maxovou. Nadace zakládají i jiné celebrity. Je to dobře?

Je určitě dobře, když celebrity využijí své popularity pro dobrou věc. Důležité však je, aby si plně uvědomily svoji zodpovědnost k organizaci, například péčí o svoji pozitivní image. Stejná zodpovědnost však z tohoto vzájemného vztahu vyplývá i pro onu organizaci, s jejíž činností je díky spolupráci image této osobnosti do určité míry úzce spojena.

Nyní se mnoho celebrit zapojuje do již fungujících organizací (stávají se patrony organizací či projektů) a pomáhají jim šířit informace o jejich činnosti.

Jak se vyvíjel Vás osobní vztah k dětem v průběhu Vaší kariéry?

Můj vztah k dětem se logicky změnil s narozením dcery. Poznala jsem strach o dítě, zamýšlím se více nad výchovou.

Jeden z vašich projektů se jmenuje Už vím jak. Co zásadního pro svůj život jste v poslední době objevila Vy?

Že je důležité umět se zastavit a udělat si čas jen pro sebe. V klidu popřemýšlet a zrekapitulovat události, které mě potkaly. To se týká práce i rodiny.

Co považujete za zlomový okamžik ve své kariéře a co v životě vůbec?

V profesi je to určitě přechod ze ziskové do neziskové sféry a vznik Spolu dětem. Zlomovým momentem v životě bylo narození dcery, z čehož plyne skloubení mateřství a práce. S pomocí rodiny a skvělého týmu jsem se to ale dá zvládnou dobře.

Máte nějaký pracovní sen?

Ráda bych dosáhla větší stability naší organizace díky firemnímu fundraisingu, rozvíjela naše projekty a vlastní aktivity. Jednou z nich je například plánovaný druhý ročník Karlínského benefičního bazárku, který uspořádáme na počátku listopadu. Tímto Vás všechny srdečně zveme.

***

Naďa Dittmannová je vdaná, má dvouapůlletou dceru Sofii. Vystudovala Vyšší odbornou školu v Českých Budějovicích a při práci i MBA při VŠEM v Praze. Od roku 2006 je ředitelkou Spolu dětem, o.p.s. Jejím životním mottem je citát z knihy Malý princ od Saint-Exupéryho: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

Spolu dětem, o.p.s byla založena na počátku roku 2006 Nadací Terezy Maxové s názvem OPS při Nadaci Terezy Maxové. Důvodem bylo respektování legislativy, která neumožňovala nadacím realizovat vlastní obecně prospěšnou činnost. Projektový tým nadace převzal koordinaci nadací realizovaných projektů. Začátkem roku 2009 se organizace osamostatnila a pod názvem Spolu dětem, o.p.s. pokračuje v započaté práci. Náplň a strategie organizace zůstaly stejné – vzdělávání dětí v dětských domovech a podpora při začleňování se do samostatného života. Více informací naleznete na www.spoludetem.cz.

Projekt Postav se na vlastní nohy

Projekt Postav se na vlastní nohy je zaměřený na posílení znalostí, dovedností a osobnostní rozvoj dospívající mládeže před odchodem z dětského domova. Snaží se komplexně posílit její samostatnost a připravit ji na životní situace, které bude muset po odchodu z dětského domova řešit. Vzdělávací část projektu je rozdělena do šesti hlavních vzdělávacích bloků: zaměstnání, bydlení, finanční hospodaření, partnerské vztahy a rodina, plánování životních kroků, etiketa a zdravý životní styl. O prázdninách si účastníci a účastnice zkouší najít a pracovat na brigádě.

V roce 2011 je do projektu zapojeno 32 dětí a 8 klíčových vychovatelů z 6 dětských domovů z celé České republiky.

Projekt již druhým rokem podporuje Nadační fond Albert, dále je financován dotací MPSV a grantem Nadace Terezy Maxové dětem. Všem velice děkujeme!



Další články v této sekci +